Narodil jsem se v Českém Krumlově v minulém tisíciletí. Vyrůstal jsem v Jižních Čechách, konkrétně v Táboře a Písku. Pravda, udělal jsem si i čtyřletý výlet na Hanou do Olomouce, ale pak jsem se zase vrátil zpět do Tábora. Dětství jsem měl normální. Občas roztrhlé tepláky, občas odřené koleno či loket, zkrátka nic neobvyklého. Už tenkrát jsem byl civilizovaný človíček. Tento fakt jsem dokazoval silnou alergií, nemocí to civilizace. Není tedy divu, že když starší bratr sušil jako správný pionýr pelyněk do sběru, mne vezli do nemocnice.
Po šťastném dětství přišlo trpké dospívání. Nejen, že moje vlasy už dávno nebyly tak čistě blond jako dříve, ale na tváři se objevily také červené pupínky, známé snad všem teenagerům. Po zakončení deváté třídy základní školy, jsem se rozhodl učesat na patku a vstoupit na gymnázium. Oboje se mi podařilo a já začal studovat dnešní Gymnázium Pierra de Coubertina v Táboře. Spolu s dalšími dvaatřiceti nebožáky a nebožačkami jsem na sobě začal pracovat. Na roky strávené v tomto ústavu však jen tak nezapomenu. Z naší třídy se stala docela dobrá parta mladých lidí, kteří si užívali hlavně ty mimoškolní akce. Za všechny bych jmenoval lyžařský kurs, taneční, Pivotour, Limotour, puťáky a chaty.
Po maturitě, ke které mne kvůli gramatické nezpůsobilosti mého psaného projevu ani nechtěli pustit, jsem opět změnil učes, školu a tentokráte i město studia. Byl jsem přijat na Fakultu Informačních technologií Vysokého Učení Technického v Brně - to jsem ještě netušil, že tam ztrávím 14 let. Odstěhoval jsem se na kolej a začal požívat výhod, které skýtá stav studentský. Naučil jsem se pít pivo, stal jsem se redaktorem studentského časopisu NoName, členem a posléze předsedou Studentské Unie FIT, členem Rady informačních systémů VUT a Rady informačního systému FIT, členem kolégia děkana FIT, členem a posléze předsedou Studentské komory Akademického senátu FIT, a já nevím čeho všeho jsem se ještě zúčastnil, nebo do čeho jsem se přihlásil. Abych se nenudil, tak jsem si při škole ještě přividělával jako lektor kurzů programování a administrace operačních systémů. Po třech letech bláznivého tempa jsem se dopracoval ke státní závěrečné zkoušce a následně získal titul Bc. v oboru Informační technologie.
Následně jsem byl přijat na navazující studium a rozhodl se studovat první rok v zahraničí. Vyhrál jsem tedy výběrové řízení a byl přijat k výměnnému studiu v rámci projektu Socrates/Erasmus na Lappeenranta University of Technology ve Finsku. Za devět měsíců jsem se vrátil pln zážitků a vzpomínek na led, vítr a sníh - a sanunu samozřejmě. Dlouhé noci u polárního kruhu jsem mimo jiné využil i k výběru diplomové práce. Zaujalo mne téma Model Checking - Formální verifikace. Na rozdíl od ostatních témat se mi zdálo těžké a bylo pro mne tudíž výzvou. Napsal jsem tedy vedoucímu dr. Vojnarovi krátký mail. Nazpět přišlo několik stránek částečně děkovných, částečně vysvětlujících pojmy, a pak seznam článků a knih k přečtení. Po návratu jsem přišel na konzultaci a nakonec z toho byla účast na evropském vědeckém projektu SHADOWS, kde jsem spolupracoval i se zahraničními partnery včetně dr. Shmuela Ura z IBM HRL v Izraeli. Zajímavé práce bylo dost i na můj rozvinutý workholismus. Po dvou letech jsem absolvoval s diplomkou, za kterou se rozhodně stydět nemusím. Projekt ještě nekončil a nabídka pokračovat byla ucházející. Úspěšně jsem prošel přijmacím řízením a dostal se k doc. Vojnarovi na doktorské studium.
Po roce doktorátu však projekt skončil, navazující projekt nebyl přijat, a tak následovaly tři roky nejistých příjmů. Z nevýhody jsem udělal výhodu. Přestěhoval jsem se k Aničce, se kterou jsme se poznali před mou finskou anabází. Rok před mým absolutoriem jsme se pak vzali :-). Projektů málo, ale práce zejména díky neutuchající spolupráci s dr. Shmuelem Urem pořád dost. Navíc, každý rok cestování na zahraniční konference a na partnerská pracoviště. Hektické období se vystupňovalo sepisováním disertační práce a současnou rekonstrukcí našeho budoucího samostatného bydlení. Přes tyto peripetie jsem konečně dostudoval a těšil jsem se na finanční pozitiva a sociální jistoty.
Těm pozitivám a jistotám jsem vyšel vstříc už rok před absolutoriem, kdy jsem se začal zajímat o místa pro mladé začínající vědce. Čtyři taková se chystala za pomoci EU projektu i u nás na fakultě. Měl jsem štěstí a po dvoukolovém výběrovém řízení obsadil jedno z nich -- opět ve skupině VeriFIT u prof. Vojnara. Stejná kancelář, zhruba stejná práce, ale konečně i placená. A navíc, povinnost každý rok strávit několik týdnů na partnerském pracovišti. V následujících letech jsem tedy osobně poznal, jak se pracuje na předních evropských pracovištích, konkrétně na UCL v Londýně ve skupině prof. Harmana, na UNL v Lisabonu ve skupině prof. Lourenca i na USI v Luganu ve skupině prof. Pezze. Z benefitu se po narození Lady sice stala spíše povinnost, ale i tak jsem si to užil. Lada mi vůbec změnila životní hodnoty, a tak se z částečného workoholika pomalu stává táta.