Jak by řekl klasik: And now something completely different.
24. listopadu 2005V Moskvě jsem strávil tři překrásné dny. Bydleli jsme v centru hned vedle Rudého náměstí v hotelu Russia, ale moc času jsme tam netrávili od rána do noci jsme běhali po památkách, muzeích a po městě. Po celý pobyt bylo velmi příjemné slunečné počasí, prostě nádhera.
Obávám se, že ani moje květnaté věty nejsou schopny sdělit mé dojmy z tohoto úžasného města. Pokusím se tedy alespoň popsat několik postřehů.
Tak za prvé památky. Rudé náměstí je strašně malé. Nechápu jak se tam o těch přehlídkách mohlo namačkat tolik vojenské techniky. Rozlohu má asi dvojnásobnou oproti Karlovu náměstí, ale stejně jsem si ho představoval větší. Naopak Kreml mne překvapil svou rozlehlostí. Je to centrum města v centru města včetně parků, kongresového centra asi šesti pravoslavných kostelů, kasáren a dalších státních budov. Prohlídka Kremlu nám zabrala celý jeden den. Když už tu popisuji pamětihodnosti, za zmínku stojí ještě katedrála Krista Spasitele, kterou stojí za to vidět i zevnitř. Pohádkou samou pro sebe je pak chrám Vasila Blaženého. Co mě ale nejvíce překvapilo bylo moskevské výstaviště. Zařazuji ho sem právě kvůli „památkám“, které tam člověk může vidět. Chrámy a budovy, které by jinde byly ozdobou a turistickým lákadlem města se tu tísní jedna vedle druhé. Nesou názvy bývalých sovětských republik a jsou opravdu překrásné. Vysílač Ostankino, Lomonosova univerzita, velvyslanectví Lidově Demokratické Republiky Korea, Vítězný oblouk, … ani vyjmenovat všechny skvosty nestačím.
Za druhé muzea. Ačkoli bylo hezky přeci jen jsme se do několika z nich podívali. I zde bych zmínil Kreml a hlavně jeho klenotnici. Bylo to úžasné. Představte si celé patro jednoho paláce obsahující několik velkých sálů. Každý sál nesl určitou barvu sukna ve vitrínách, na zdech a stejně byl laděn i koberec. Zelený sál obsahoval spoustu vitrín se stříbrnými talíři, podnosy, servisy i uměleckými díly. Červený sál byl plný zlata. Asi jakoby strýček Skrblík vystavil půl svého bazénu. Zlaté podnosy, na kterých by se dalo servírovat stokilové prase, sošky a já nevím, co ještě. Následoval druhý červený sál. Občas nějaké brnění nebo něco takového a o patro níž vystaveny korunovační klenoty carů, hned naproti jejich mohutným trůnům. Celé to dokreslovala exhibice kočárů, zbroje a oblečení. Opravdu působivé. Co bychom to byli za techniky, kdybychom se nepodívali i do Polytechnického muzea. Tady už nás nečekala žádná velká překvapení expozice rozlehlé, modely veliké, ale tak říkajíc nic převratného. Kromě mnoha míst, kde organizované skupiny mohli vyslechnout přednášku a vidět spoustu vynálezů a technologií v praxi. Asi bych tam strávil mládí, ale ostatní mě vytáhli zpět do města.
Za třetí metro. Metro v Moskvě je prý turistickou atrakcí samo o sobě. Musím uznat, že jsem z něj měl strach, protože jsem slyšel o bábuškách, loketních soubojích a kapesních krádežích. Ale přeci neopustím Moskvu bez návštěvy metra. Kromě toho se chceme podívat i někam mimo centrum. Protože jsem jako jediný uměl číst i tentokrát, jako ostatně všude jinde, jsem byl vybrán za vedoucího skupiny. Koupit lístky jsem ještě zvládl, propasírovat se přes turniket a bábušku se nám taky povedlo a už jsme na eskalátoru klesali a klesali. Prvních deset minut a tři stanice jsem byl naprosto dezorientovaný. Stejně jsme ale vystupovali vždy hned další stanici, takže se nic nedělo a myslím, že to ostatní ani nepoznali. Pak jsem konečně pronikl do tajů místního značení a metro se rázem stalo útulným palácem plným housenek, co požírají a plivou Moskvany. Nevím, kdo mi tvrdil, že je metro v Moskvě přecpané, ale ten dotyčný určitě nebyl v padesát trojce v neděli večer při jízdě smrti s cílovou stanicí Kolejní (nevystupovat, vypadnete sami). Bylo překrásné se posadit na kraj nějaké stanice a pozorovat ten ruch. Pár lidí postává, pokuřují, koukají se do země nebo tupě do zdi. Rachot. Přijede housenka a vyplivne davy. Rázem jste na Newyorské burze. Ruch. Všichni cupitají, pochodují, smějí se, nadávají. Za několik sekund zase klid. Pak se ze schodiště přiřítí jiný živý dav, klábosí, nepospíchá. Rachot. Housenka je tady – vyplivnout, sežrat. Halasný dav pospíchá a je klid. Pár jedinců pokuřuje, dívá se do země nebo tupě do zdi.
Za čtvrté jídlo. Náš pobyt byl bez jídla. O to zajímavější a pestřejší jsou moje zážitky. První den jsme sice nakoupili v obchodě, ale i tak jsme večer vyrazili ven – na Arbat. Někdo dostal hlad a tak jsme kromě uměleckých i neuměleckých předmětů studovali i vyvěšené jídelní lístky. Nakonec jsme náhodou skončili v tom nejlepším, co můžete v Moskvě najít – restaurace MuMu. MuMu je řetězec několika restaurací, které fungují na samoobslužném principu. Přijdete a jako v menze si vezmete tác a chodíte kolem připravených dobrot, klábosíte s obsluhou, co si dát, a vůbec si to užíváte. Teda ostatní se zmohli jen na ukazování prstem, ale já si to užíval. V nabídce najdete dobrý boršč, rybí polévku, několik salátů, pokrmy na grilu, na ohni, pečené kuřecí stehna, ale hlavně domácí pokrmy, tak jak je znáte od maminky. K tomu třeba bramborovou kaši a nakonec pivo. U kasy necháte příjemných tři sta rublů (stovku za to pivo, protože nepijete Baltiku). A vzpíráte tác v domnění, že někde najdete místo. Nakonec ho v přecpané hospodě najdete a za krátko jste stejně přecpaní jako ta hospoda. V případě, že jste si objednali něco extra dostanete číslo a produkt je vám po několikaminutové přípravě servírován pod nos. Vyzkoušeli jsme i jiná zařízení, ale MuMu je nejlepší.
Za páté noční život. Když už jsem zmínil ty naše noční potulky, zmíním i noční život. Moskvané mají buďto hluboko do kapsy, nebo peněz na rozdávání. Ta první, početnější, skupina lidí tráví chladné večery u východů a větracích otvorů vedoucích z metra. Je tam teplo a je na co postavit zakoupené plechovky, nebo láhve piva, či jiného alko nápoje. Povídá se asi jako v české hospodě o životě a posledních novinkách matematické analýzy n-rozměrného prostoru. S postupem času se prázdné plechovky a láhve hromadí a lidí ubývá. Kolem desáté už je v celku klid a tma. Tedy tma není. Moskva je překrásně osvětlena i v postraních uličkách jsou reflektory namířeny na domy. Nádhera. Nu a ta druhá méně početná skupina lidí obsadí kasina a kluby, před které postaví svá luxusní auta i s řidiči. Tolik limuzín a nejdražších aut po hromadě jsem ještě neviděl.
A konečně za šesté bezpečnost. Přeci jen jsem četl o Moskvě a Rusku kde co a nebyl jsem si jistý, jestli se ještě vrátím do Finska. Ale Moskva mne příjemně překvapila. Ve dne v noci je plná hlídkujících milicionářů. Pravda kontrolují kohokoli, tedy i turisty, ale jen vám zasalutují, požádají vás o doklady, a pokud máte vízum, registraci pobytu a pas v pořádku, zase vás pustí. Kromě toho se Moskevskými ulicemi prohánějí velká auta s modrým majáčkem na střeše. Jednou jsme zjistili, že jsme na špatné straně asi sedmiproudové ulice, po které teče neutuchající proud aut. Když jsme byli v půlce návratu k nejbližšímu podchodu najednou proud aut ničehož nic ustal. Přeběhli jsme. Ale auta pořád nejela. Bylo to až strašidelné takový ruch a najednou nic, sedm prázdných pruhů a ticho. Asi za minutu se kolem prohnaly dvě nové BMW a to s rychlostí, kterou odkoukali od Schumachera, samozřejmě s modrým majáčkem na střeše. A za minutu, zase sedm nekonečných hlučných proudů.
Nu, to byla ve stručnosti návštěva Moskvy, dalo by se toho napsat mnohem více, ale na to jaksi nejsou síly a čas.